Přímý vliv strachu a dalších negativních emocí na naše zdraví, EPIGENETIKA, 1.díl

Na jaře 2020 jsme se ocitli ve velmi zvláštní době, která stále pokračuje a konstantně odkrývá své dlouhodobé důsledky… V březnu letošního roku začalo ve společnosti klíčit semínko strachu, velmi odolná trvalka, která svědomitě zapustila své kořeny v životním postoji velmi početné skupiny obyvatel, nejen naší republiky, ale celého světa, ovlivnila život téměř každého jedince. Tato trvalka měla pro svůj růst ideální podmínky: šíření všeobecné paniky médii všeho druhu manipulativní prezentací nesourodých informací a čísel bez hlubších souvislostí, strach podporující vládní omezení, celková asocializace společnosti, narušení svobody jedince… Nyní už není otázkou, co bylo spouštěčem onoho strachu – zda strach z onemocnění, strach o své blízké, strach z nastupujícího totalitního režimu či strach z čehokoliv jiného. Pokud se cítíme ohroženi, na jakékoliv úrovni, strach se ujímá vedení všech oblastí našeho života. Stává se průvodcem, který nečerpá dovolenou ani náhradní volno, který nikdy nespí a ve světlých momentech, kdy bychom na něj třeba i zapomněli, ukáže svou mocnou zbraň, svůj symbol. A když se skutečně stane něco nepříjemného, strach opět promluví: „Já ti to přeci říkal!“ Od této chvíle nás má strach pevně uchopené ve svých pařátech, každý svůj krok skenujeme optikou strachu, jehož personifikací jsme se stali. Ve všech a všem vnímáme potenciální nebezpečí, každá překážka nebo nepříjemnost na naší cestě je jen dalším důkazem neomylnosti úsudku strachu. Vědomě, avšak častěji nevědomě se ocitáme v ZAČAROVANÉM KRUHU emocí spojených se strachem a optikou svého pohledu jen podmiňujeme další události ve svém životě. Lidově řečeno, svým postojem, svými vibracemi, svým „energetickým vysílačem“ si tyto nepřející situace doslova přitahujeme do svého života.

Z povzdáli svého nuceného domácího vězení jsem v tomto období pozorovala celkové dění ve společnosti v médiích, na sociálních sítích, vnímala jsem chování lidí během občasných pochůzek ve městě, v obchodě, na ulici… V této emocionálně nabité době jsem došla ke svým osobním ale i všeobecným poznáním, které by každému jednotlivci mohly pomoci v budoucnu. Poučíme se a najdeme v sobě vůli a sílu vzdorovat společenskému tlaku, ukotvit v sobě nadhled a vystoupit z pozice závislosti jak ve věci vlastního zdraví, tak v rovině osobního štěstí?

Upozorňuji jedince s velmi vyvinutou analytickou myslí a kritickým myšlením, které často vede ke skeptickým postojům, že nyní neargumentuji svými osobními pocity, nýbrž důkazy vědy 21. století. Vědecké obory jako neurověda, epigenetika a kvantová fyzika se účinkem emocí na lidské zdraví velmi důkladně zaobírají. Proto pro vás máme tento seriál – pohled na emoce optikou epigenetiky a kvantové fyziky a konstruktivní práce s nimi.

Proč poznatky, které se pokusím zjednodušeně nastínit v tomto dvojčlánku, nejsou předmětem výuky ve školách a nezačleňují je do své praxe lékaři? Odpověď na tuto otázku zazněla v průběhu Heal Summitu 2020 pod vedením mezinárodních vědeckých elit. Jsou to:

1. Vzdělává nás generace těch, kteří svou Newtonovskou fyziku a západní medicínu (vycházející z principu oddělenosti namísto celostního pohledu) vnímají jako nezpochybnitelnou studnici moudrosti a nejsou otevření přijmout pravdu, která by převrátila svět, ve kterém doposud žili, zcela naruby.
2. Důvodem číslo dvě jsou finance. Zastaralý způsob přemýšlení ignorující poznatky výše zmíněných věd je pro určitou skupinu lidí velmi spolehlivým zdrojem peněz.
3. A za třetí, současná situace vytváří stav závislosti, ve kterém se každý závislý jedinec velmi jednoduše stává obětí manipulace a je v důsledku velmi snadné ho přesvědčit téměř k čemukoliv.

Co je strach?

Strach je jednou ze základních emocí, kterou můžeme prožívat ve své inkarnaci teď a tady. Domnívám se, že rozměr prožitkům všech emocí, které nás na naší cestě doprovázejí, dává právě naše tělesnost. Tedy existence v těle. Společně se strachem nás doprovázejí další emoce a postoje. Dají se rozdělit na dvě skupiny. Budu nyní vycházet z rozdělení, které využívá neurověda, epigenetika a kvantová fyzika. Emoce samotné mají totiž přímý vliv na nejen lidské zdraví.

Emoce přežití – tzv. sobecké emoce, neboť z lidí ve svém důsledku činí velmi sobecky uvažující jedince. Patří mezi ně: STRACH, POCHYBNOST, HNĚV, NENÁVIST, NEJISTOTA, OBAVA, ÚZKOST, SOUD, SOUPEŘENÍ, SMUTEK, HOSTILITA, PROVINĚNÍ, STUD, DEPRESE A CHTÍČ.

Vedle těchto emocí zažíváme ve svém životě také tzv. kreativní emoce, tedy nesobecké. Pod vlivem jejich působení se také proměňuje postoj člověka, stává se skutečně lidským a altruistickým. Mezi tyto emoce patří: VDĚK, LÁSKA, LASKAVOST, SOUCIT, INSPIRACE, DŮVĚRA, CELOST, PŘÍTOMNOST, ZMOCNĚNÍ, MÍR…

Co zahrnuje stresová reakce?

Původně bylo zřejmě zamýšleno vyšší moudrostí, že strach má být ochráncem. Ve chvíli, kdy nastane zdraví či život ohrožující situace – tzv. stresor, dostaví se okamžitě emoce strachu, úzkosti, paniky, nedůvěry… a spustí se komplikovaná stresová reakce celého organismu s dalekosáhlými důsledky. Stresory můžeme rozdělit do tří skupin: 1. Fyzický stres  – trauma (jako zranění), 2. Chemický stres – vliv toxinů na náš organismus a 3. Emoční stres – samotný prožitek doprovázený strachem, úzkostí, obavami, soutěživostí… Stres je bezprostřední fyziologickou reakci těla na stresor a zapnutí modu „Bojuj nebo uteč!“ Stresová reakce je komplex nespecifických hormonálních, neuronálních a behaviorálních odpovědí, jež mají za úkol chránit jedince před působením stresoru. Zapne se sympatický nervový systém a produkce žláz s vnitřní sekrecí (adrenalin, noradrenalin, kortizol a další), všechno za účelem maximálního posílení těla pro případný útěk či boj. Co dalšího se v těle ovšem děje, je kompletní odstávka homeostatické funkce organismu – tedy uzdravování a hojení, odstaven je také imunitní systém, trávicí procesy, rozmnožování… Krátkodobý stres nemusí být zase až tak škodlivý, protože při zapojení fyzické činnosti těla během útěku či útoku se stresové hormony odbourávají. Dá se tedy říci, že sportem se člověk skutečně osvobozuje od účinků stresu. Když však stres působí dlouhodobě, dostavují se velmi závažná onemocnění. Neb žádný organismus není přizpůsoben tomu, aby čelil stresu 24hodin denně 365dní v roce.

Na jednu stranu zde máme prokázanou přítomnost stresoru – v tomto případě coronaviru. Tento vir někteří jedinci vnímají jako život ohrožující. Dostavuje se tedy strach. Hledáme možnosti a různá opatření. Vně sebe. Tomu nás učí společnost vedená tzv. „dinosauřími“ principy – ano těmi, které byly poplatné době, ve které vznikly. Od té doby proteklo již mnoho vody našimi řekami. Lékařská věda kráčí kupředu sedmimílovými kroky. Ještě před 150 lety lékaři například ignorovali existenci mikrobů a veškerá léčba spočívala v pouštění žilou či v odřezání nemocného orgánu, hygiena byla často až na posledním místě. Pro nás dnes nepředstavitelný, doslova hororový způsob léčby. Na druhou stranu zde máme, díky Bohu, jasné výsledky studií a vědeckého zkoumání moderních věd 21.století o přímém vlivu mysli a emocí na naše celkové zdraví – harmonii těla, mysli a vztahů. Těmto oblastem se velmi intenzivně věnuje neurověda, epigenetika, kvantová fyzika, neurobiologie, psychosomatika … a nově proud mindfulness. Moderní trendy těchto oborů propojují DÁVNOU SPIRITUALITU TRADIČNÍCH SPOLEČENSTVÍ s VĚDECKÝMI POZNATKY PODLOŽENÝMI STUDEMI – ať už lékařskými či těmi z CERNu.

Jak to vše vnímá epigenetika?

Epigenetika je vědní obor, který je tzv. „nad genem“. Za tímto úchvatným vědním oborem stojí lékař Bruce Lipton, který na základě několik desetiletí dlouhé práce s kmenovými buňkami došel k závěrům shrnutým níže. Epigenetika tvrdí, že nejsme předurčeni našimi geny a že „pouhá“ změna v lidském vědomí může vyvolat fyzické změny ve struktuře i funkci lidského těla. Dá se říci, že můžeme modifikovat svůj genetický osud zapínáním (up-regulací) těch genů, které jsou žádoucí a vypínáním (down-regulací) těch, které netoužíme rozvíjet. Jen pro informaci, lidský genom, tedy veškerá genetická informace konkrétního organismu, čítá něco přes 20-25 tisíc genů. Zjednodušeně řečeno, na zapínání/vypínání jednotlivých aspektů našeho genového potenciálu mají vliv faktory z prostředí vně buňky (nikoliv tedy samotná DNA) – a tyto faktory přichází jak z vlastního těla (vlastní emoce, myšlenky), tak z reakce těla na vnější prostředí organismu (například sluneční svit, znečištěné prostředí).

Zkušenosti z vnějšího prostředí jsou však jen jednou částí tohoto celého příběhu. Více než intenzita vjemu z vnějšího prostředí se zde ukazuje jako klíčová především naše interpretace těchto vjemů (řekněme objektivních informací, čísel, fakt), tedy to, jaký jim dáváme význam. Nehledě na to, zda jsou pravdivé či ne. Právě náš vlastní postoj k těmto skutečnostem je klíčovým spouštěčem všech biologických a genetických změn našeho organismu. Tedy ani ne tolik znečištění, virus či dopravní zácpa, jako naše EMOČNÍ REAKCE na tyto zkušenosti. (Mimochodem účinky naší interpretace zkušenosti se zabývá také studium placebo či nocebo efektu.)

Epigenetika tvrdí, že i když se kód naší DNA nemění, existují v jediném genu tisíce možných sekvencí a variant jeho vlastní realizace. Takže skutečně velmi záleží na tom, jaké máme postoje, jaké myšlenky rozvíjíme, jak mluvíme, jak konáme ve svém životě a jaké EMOCE prožíváme, neboť tyto zkušenosti (tedy naše reakce na vnější prostředí) s sebou nesou velmi složitý proces spouštění tisícovky chemických látek, produkci až 30 hormonů a neurotransmiterů, které přímo působí na produkci různorodých proteinů v těle. Tyto proteiny posléze působí na self-receptory buněk našeho těla. Konkrétní kombinace proteinů pak přímo aktivují určité genové sekvence DNA a vzniká zcela nová (nebo již organismu známá) varianta RNA a s ní nový protein coby stavební a funkční prvek organismu. Vzniká tedy unikátní exprese, vyjádření se naší DNA, coby výsledek konkrétního působení chemických látek vzniklých reakcí organismu na danou zkušenost – tedy v závislosti na emocích, které jsme do morku kosti procítili. Souhrnem, epigenetika si stojí za tvrzením, že je to především vnější prostředí, které realizuje různé varianty našeho genetického potenciálu – ale hovoříme zde o vnějším prostředí samotné buňky. Tedy i vnitřní prostředí našeho těla ovlivněné stavem naší mysli je vnějším prostředím pro tyto buňky. Emoce je spouštěčem genové exprese.

Dává tedy smysl, že bychom se neměli jen soustředit na to, abychom se vyhýbali negativním emocím jako je strach, ale měli bychom kultivovat vřelé, pozitivní emoce, jako vděk a laskavost, soucit, láska a nadšení. Studie ukazují, že spojení s těmito pozitivními emocemi vede k uvolňování dalšího neuropeptidu oxytocinu, který přirozeně vypíná receptory v amygdale, části mozku, která generuje strach a úzkost. Vědci nacházejí v těle orgány a systémy, například střeva, imunitní systém, játra a srdce, stejně jako mnoho dalších, které mají receptory schopné přijímat oxytocin. Zmíněné orgány velmi reagují na hlavní hojivý účinek oxytocinu – růst cév v srdci, stimulace imunitního systému, normalizace hladiny krevního cukru. Když nám v cestě nestojí strach, pociťujeme mnohem více důvěry, lásky, soucitu a odpuštění. Měníme se ze sobců na nezištné a velkorysé jedince.

Vědci se zabývají také účinky meditace, o které je známo, že navozuje stavy klidu, hluboké relaxace a blaženosti. Genová exprese ve sledovaných skupinách meditujících jedinců je měřitelná – posílení genů spojených s imunitním systémem, energetickým metabolismem, vylučováním inzulínu, zatímco k potlačeným genům patří ty spojené se zánětem a chronickým psychickým stresem. Účinky jsou měřitelné již po jedné meditaci, ovšem s četností a pravidelností praxe dochází k násobení pozitivní genové exprese.

Víme tedy, že náš postoj a myšlenka spouští danou emoci. Mohu si zvolit výmluvy na nepřízeň vnějšího prostředí a podporovat tak stále expresi těch genů, které vedou k nemoci (autoimunitní onemocnění, rakovina, chronické snížení imunity…), ale nikomu tím nepomůžu. S výjimkou gigantu farmaceutického průmyslu, který začnu takto intenzivně podporovat – stanu se jeho celoživotním platícím a  věrným klientem. Ale mohu zvolit cestu dosud neznámou, nepohodlnou včetně překážek, avšak velmi proaktivní a vědomou. Cestu vědomé práce s vlastní myslí zahrnující mimo jiné také meditace. Programy jako MBSR (Program pro snižování stresového zatížení pomocí všímavosti mysli) nazývají tento přístup „participativní medicínou“, kdy se každý pacient v rámci svých možností spolupodílí na svém uzdravování vlastním přičiněním a pílí v oblasti seberozvoje a práce s myslí pomocí meditací. Nemusíme však čekat, až se z nás stane pacient. Můžeme jako uvědomělé bytosti volit takové myšlení, slova a činy, které budou plně podporovat náš záměr žít plnohodnotný život ve zdraví mentálním i fyzickém. Tomu říkám vědomá prevence, která by měla být zodpovědností každého jedince. Epigenetika dokonce tvrdí, že epigenetické variace jsou dědičné a můžeme je takto předávat našim dětem i vnoučatům. Opět zjednodušeně řečeno, zdědili jsme tedy i volby a postoje svých předků nehledě na míru uvědomění jejich konání. A co toužíme předávat dále našim potomkům?

Závěrem prvního dílu:

Vědomě se naladím na žádoucí kanál vysílání informací, na ten, který podporuje mé záměry a je v souladu s mými hodnotami. Na základě informací z tohoto zdroje vzniká v mé mysli myšlenka, na kterou přímo navazuje emoční prožitek. Emoce posléze spouští expresi genů dané kvality: negativní emoce = destruktivní proteiny a organismu škodící vývoj, rozvoj nemocí, pozitivní emoce = proteiny podporující homeostázu – hojení a uzdravování, motivaci, činorodost, další prožitek štěstí. V podstatě dochází k řetězení reakcí podobného typu. Chcete nasednout na horskou dráhu koloběhu pozitivní či negativní spirály? Volba je čistě na vás.

Tento článek vyšel v tištěné podobě v časopise Sféra, květen 2020