Děti jako průvodci na cestě za lepším já

Červen je měsícem oslavující rodinu a její principy, hodnoty, kořeny… 1.června slavíme Mezinárodní den dětí a rovnou i Světový den rodičů, v neděli 20.června oslavíme Svátek otců. Rodina je DAR a současně velká výzva. Alespoň u nás v rodině vždy platilo, že: 

“Rodina je stejná jako větve na stromě, všichni rostou různým směrem, ale naše kořeny zůstávají stejné.”

Rodičem není dospělý automaticky, do rodičovství se zraje, hezky pozvolna a pomalu a občas to trvá déle než by se dalo čekat… Jak mě osobně a v čem mateřství posunulo? Občas to šlo dost ztuha…

Já sám/sama – vrtkavé období rané dospělosti 

Může to na první (někdy i druhý) pohled vypadat, že máme svůj život pevně v rukou. Věnujeme se studiu, později práci, obstaráme si bydlení, jsme samostatní, něco si uvaříme, nakoupíme, zarandíme, zapaříme, pak se vyspíme… Když to přeženeme na party, druhý den čelíme následkům. Když to přepískneme v posilovně, prostě si dáme day off. Je to v naší vlastní režii. Podlehneme klamu: „Jsem v pohodě, nic neřeším.“ Anebo někteří, možná, vlivem nedostatku tzv. pozitivního stresu, který by nás hnal kupředu, začneme problémy vyhledávat, vidět je i tam, kde v podstatě nejsou, vytvářet je. Aby bylo alespoň něco k řešení a téma k diskuzi… Momentální klid si neumíme ani dost užít a ocenit.

Mimi šéf

To vše až do chvíle, než se na scéně objeví stvoření k zulíbání, které nám ovšem velmi záhy začne organizovat celý život. Tento Mimi šéf nebere ohledy na naše potřeby v souladu s Maslowovou pyramidou, velmi bezohledně a neempaticky si žádá a bere právě to, co v danou chvíli potřebuje. I starší Mimi šéf se chová často úplně jinak, než bychom očekávali a než bychom si přáli. A klid je tentam. Život, zdánlivě, nemáme ve své režii. Ale můžeme mít a v podstatě máme. Záleží na našem postoji.

Budu si stále stěžovat na nevyspání… na nedostatek času pro sebe? Dítě stále brečí? Má zase, už potřetí v měsíci, zelenou nudli? Vzteká se? Vytáčí mě? Nespolupracuje? Nechce si psát úkoly? …

Nic se neděje náhodou…

Také máte více dětí a každé s naprosto odlišnou povahou? Nevěřícně kroutíte hlavou a ptáte se sami sebe, jak je to možné? Vychovali ho přeci dva stejní rodiče?!… Avšak s časovým odstupem. Z pohledu neurověd a epigenetiky byl do každého dítěte totiž doslova nahrán program odpovídající vašemu mentálně-duševnímu vývoji dané doby. Tedy aktualizace softwaru poplatná době…

Neurovědy – Software vašeho Mimi šéfa odpovídá kvalitě nahrávky

Způsob uvažování vašeho potomka, jeho myšlenky, přístup k životu a reakce přímo zrcadlí to, co do něj postupně nahrává jeho prostředí (rodiče, prarodiče, domácnost, kolektiv) zhruba do věku šesti/sedmi let. Z pohledu neurověd v tomto období totiž mozek dítěte funguje převážně na Alfa vlnách, v mírně meditačním rozpoložení připomínajícím hypnózu. V tomto období dítě nefiltruje skrze rozum a kritické myšlení, nemá žádný filtr ani předsudky, jen nahrává.

Mimi guru – dítě jako průvodce za lepším já

Do velké míry tedy to, s čím se u svého dítěte potýkáme, je odrazem naší vlastní energie zmíněného období. Máme tedy logicky dvě možnosti: Buď bojovat a své dřívější já zarputile odmítat anebo to celé přijmout jako velký DAR a výzvu.

Pokud zaujmeme druhý postoj a zodpovědně se chopíme své příležitosti, je to velké rozhodnutí hodno úcty a respektu. Přijmout své staré JÁ  se všemi nedokonalostmi, se svým stínem, který měl byl vědomou myslí a EGEM zameten pod koberec a důkladně tak ukryt před soudícím pohledem okolí a především, nás samotných,  je obrovský krok do nekomfortu. Ale je to cesta. Cesta s nejistým výsledkem, neb stále odkrýváme pomyslné vrstvy cibule svých stínů, a stále objevujeme nové a nové… Ale je to cesta samotná, která je cílem. Cesta, která vede k přijetí, sebelásce a laskavosti, k funkčním a pevným vztahům v rodině. Protože díky každému zrcadlení, které chování dítěte odráží, a vy ho přijmeme a obejmeme, přijímáme tím i část sami sebe a kapitoly, kterou jsme zatím možná neměli úplně vyřešenou.

Reflexe zpět

Občas se může zjevit myšlenka: „Vždyť opakuji slova své mámy…“ , anebo: „Takto se přesně choval táta, to opakovat nechci!“ A přesto to děláme. Ano, i naši rodiče se otiskli do nás. Nemějme jim za zlé, že neotiskli právě instagramovou (rozuměj vyumělkovanou) verzi sebe sama, nýbrž otiskli své autentické já se všemi chybami a nedokonalostmi. Ale činili patrně nejlépe, jak v danou chvíli uměli a mohli. Stejně jako nyní činíme my vůči svým potomkům.

Nechť jsou nám naše děti výzvou, nechť se díky nim stáváme lepšími lidmi a jsme jim laskavou a milující oporou. Přijměme své lidství a své nedokonalosti stejně jako necenzurovanou verzi svých potomků a mějme pochopení pro chyby druhých. Ani netušíme s kolika zrcadlícími se zrcadly máme tu čest…

Vaše Lucka